Sázka

Pascal se nesnaží formovat argument, který přesvědčí ateisty věřit, ale (a) poukázat na chybnost snahy použít logické úvahy na důkazu ne/existence Boha a aicasinobot.cz/ (b) přesvědčit ateisty k vedení života bez hříchu. Je hodně věcí, které jsme schopni rozhodnout rozumem, ale v tomto případě nám nezbývá, než vsadit a doufat. Plnění z ní není vymahatelné (nelze vymáhat ani půjčku na sázku) a není také možné takový dluh platně uznat nebo za něj např.

Pascal tvrdí, že pokud je stejná šance výhry a prohry (tedy situace podobná hodu mincí), nemůže lidský rozum rozhodnout, zda Bůh existuje. Pascalova sázka je prvním formálním využitím teorie rozhodování, existencialismu, pragmatismu a voluntarismu. Pascal tvrdí, že racionální člověk by měl vést takový životní styl, který se řídí předpokladem, že Bůh je a měl by se snažit sám sebe o jeho existenci přesvědčit. Někteří kritici se vůči sázce vyhrazují na základě toho, že chybně usuzuje, jakého typu epistemického charakteru by si Bůh u svých racionálních tvorů vážil (pakliže by existoval). Protože pascal tvrdí, že pro víru v Boha je třeba víc, než pouhá logická úvaha, přijmout sázku je pouze prvním krokem. Rozlišujme tedy svou víru a uvědomme si, že samotné věřit nestačí.

Podle Pascala naše konečnost omezuje naši schopnost spolehlivě odhalovat pravdu. Jsme najednou vytrženi ze stavu nebytí bez jakéhokoliv vysvětlení. Naše rozhodnutí může mít dalekosáhlé následky, ale naše pochopení těchto následků není dokonalé. Pascal konfrontuje čtenáře s postavením lidstva.

„Což nevidíme,“ praví, „že zvířata umírají a žijí stejně jako lidé, Turci stejně jako křesťané? Napříč historií bylo mnoho různých náboženství a mnoho různých pojetí Boha (nebo bohů); někteří tvrdí, že je při sázce třeba je všechny vzít v potaz. Tvrdí, že musíme sázku chápat jako Pascalovu odpověď těm, kdo „sice nejsou přesvědčeni argumenti ateistů a skeptiků“ ale také „odkládají svůj úsudek“.

Buď jste po smrti nezvratně zničení (v kterémžto případě už na ničem nesejde), nebo ztrácíte šanci nezměrného štěstí.“ Pascalův předpoklad je, že nikdo se nemůže rozhodnutí zdržet, protože už jsme „nalodění“, tedy že naše rozhodnutí vpodstatě prožíváme. Protože je nevyhnutelné, abyste volil, váš rozum nedojde větší újmy tím, že zvolíte to nebo ono. Nevytýkejte tedy nesprávnost těm, kdo volili, vždyť sám o tom nic nevíte. Proto nejsme schopni poznat, ani co je, ani zdali je. „Jestliže Bůh existuje, je nekonečně nepochopitelný; vždyť s námi není, sám nedílný a neohraničený, nikterak souměřitelný.

Neschopnost věřit

Nuže, musíte-li už volit, uvažte, na čem máte nejmenší zájem. – ‚Ne, nevytýkám jim, že něco volili, ale že vůbec volili; vždyť i když se dopouští stejné chyby ten, kdo se hlásí ke kříži, jako ten druhý, chybují oba; správné je nesázet vůbec.‘ Na okraji té nekonečné vzdálenosti se hraje hra, v té padne panna, nebo lev. Tím, že žijeme v nejistotě, jsme nuceni si vybrat z dostupných možností, z praktických důvodů.

Ve kterékoliv tabulce (kde f1, f2 a f3 jsou záporná, či kladná konečná čísla) je možnost (V) jediným racionálním rozhodnutím. Na základě hodnot z tabulky má možnost víry v Boha (V) vždy větší střední hodnotu, než opačná možnost (¬V), pakliže předpokládáme kladnou šanci, že Bůh existuje. Možnosti, definované Pascalovou sázkou, lze považovat za použití teorie rozhodování, s hodnotami zapsanými v následující tabulce. Ti lidé znají cestu, po které se chcete ubírat, a jsou uzdraveni z neduhu, z něhož se chcete uzdravit.

Naturální obligace, proto ji nelze požadovat zpět, jestliže už byla dána dobrovolně.
Kritika tohoto argumentu spočívá ve skepsi k jeho schopnosti předložit definitivní důkaz existence Boha.
Podle Pascala naše konečnost omezuje naši schopnost spolehlivě odhalovat pravdu.
Námitkou mnoha náboženství se více zaobírají někteří pozdější apologeti, zabývající se sázkou.
Tak tedy musíme rozlišovat naši víru od víry démonů.
Tvrdí, že ze všech alternativních možností by měly při sázce být brány v potaz pouze ty, které nabízí nekonečné štěstí.

Učte se od těch, kdo byli kdysi spoutáni stejně jako vy a nyní dávají v sázku vše, co jim patří. Tvrdí tedy, že by bylo nerozumné vsadit proti šanci na nekonečný a šťastný život, když druhou možností je nezískat nic. A stejně by to bylo v případě ‚tří životů plných štěstí‘ proti ničemu atd. Pascal začíná tím, že popisuje situaci, kdy existence a neexistence Boha jsou obě neprokazatelné při použití lidského rozumu. Pomocí důkazu nemůžete udělat ani jedno, ani druhé; pomocí důkazu nemůžete vyloučit ani jedno z obojího.

Neschopnost věřit

Musíme přijmout realitu a reakci libertinismu, který odmítá argument, jež nelze ověřit. I pokud však nejsme schopni předpovědět jeho výsledek, musíme se rozhodovat na základě nějakého očekávání o následcích našeho rozhodnutí. Protože rozumem nelze určit, zda bůh existuje, nebo ne, usuzuje Pascal, že je tato otázka v zásadě stejná jako hod mincí. Podle ekumenických interpretací sázky je dokonce možné, že víra v neurčitého Boha, nebo v boha pod jiným jménem, je přijatelná, pokud je toto pojetí Boha podobné tomu, kterým se Pascal v sázce zaobírá. Voltaire říká, že ať je myšlenka odměn, spojených s křesťanským spasením jakkoli lákavá, může v nejlepším případě vést pouze ke slabé víře. Nesnažte se tedy přesvědčit sám sebe tím, že budete hromadit důkazy Boha, ale tím, že budete omezovat své vášně.

„Alespoň si však uvědomte, že vaše neschopnost věřit – nemůžete-li uvěřit přes to, že vás k tomu vede rozum – má původ ve vašich vášních. Pascal navrhuje, že potíž, kterou působí rozum a racionalita upřímné víře, lze vyřešit tím, že se budeme chovat jako bychom věřili, čímž se od nevíry „vyléčíme“. Poukazuje na to, že kdyby byla sázka, kde lze vyhrát ‚dva životy plné štěstí‘, nebo nic, jenom hlupák by vsadil na to druhé. Rozum se tak může rozhodnout pouze podle možných následků, týkajících se našeho štěstí, na základě porovnání zisku a ztráty víry v Boha, nebo nevíry v něj.